Před padesáti lety jsem byla žákyní páté třídy ve škole v Kvílicích. Bydlela jsem v Hořešovicích.  Když jsme neměli odpolední vyučování, chodily jsme my děti z Hořešovic  pěšky do Kutrovic na autobus Praha-Most,  který jel po 13. hodině.

I toho osudného dne jsme všichni došli na zastávku,  usadili se na kládách vedle čekárny. povídali si a plánovali, co budeme odpoledne dělat. Já jsem ten den jela do hudební školy do Slaného a autobus mi jel z téže zastávky o pár minut dřív, než ostatním dětem domů. Byli jsme asi tak v Lotouši, když se do dětí, které zůstaly na zastávce, vřítil vojenský nákladní automobil. Říkalo se, že mu selhaly brzdy. Že auto nebylo v pořádku, že řidič nechtěl jet, ale dostal to příkazem. Šlo o automobil tehdejší Československé armády, nikdy se nic nevyšetřilo, nikdo nebyl pohnán k zodpovědnosti.

Při této tragické nehodě zemřelo  šest dětí, dvě dívky byly těžce zraněné.

Druhý den chyběly v naší třídě čtyři dívky. Jana a Milenka zemřely, Jana s Evou ležely v nemocnici. Místo vedle mne zůstalo prázdné, na lavici ležela kytička. Tehdy jsem se úplně zhroutila, nebyla jsem ani schopná jít svým kamarádkám na pohřeb. Z paměti mi nikdy nevymizí ještě jedna krutá scéna. Školním autobusem jezdila do práce do Slaného maminka jedné mé zemřelé spolužačky. Když jsme se poprvé po tragedii v autobuse setkaly, začala tato nešťastná paní plakat a naříkat: “ Jak je možné,  že ty žiješ a moje dcera musela umřít?“ Nikdy na tenhle okamžik nezapomenu. Dnes tuto mámu dokážu pochopit. Tenkrát mi z té scény bylo moc zle.

A jak to vždycky bývá, co před neštěstím nešlo, najednou bylo možné. Do týdne začal autobus Praha-Most  zajíždět do Kvílic a zastávka v Kutrovicích byla přemístěna mimo hlavní silnici.

Osud si tenkrát přál, abych zůstala na živu, aby moje fyzické tělo nebylo ani zraněno. Ale rána na duši mi zůstane  do konce života. Dodnes se mi chce při vzpomínce na tragedii plakat.

Na housle jsem se nikdy dobře hrát nenaučila, ale dodnes je ráda poslouchám.  Možná mi zachránily život.

Děkuji a jsem vděčná žákům tehdejší druhé třídy, kteří se rozhodli k padesátému výročí postavit na místě tragedie pomník. Budete-li mít cestu kolem Kutrovic,  můžete k němu položit kytičku nebo zapálit svíčku.