Kdyby mi někdo před rokem řekl, že poběžím maraton, okamžitě bych mu vyhledal nejbližší protialkoholickou léčebnu. Jenže nevyzpytatelné  jsou cesty boží a včera se mi maratonskou trať nejen podařilo zdolat, ale dokonce v čase, který začíná číslicí 3, a to zase ve 47 letech a s pár kilogramy nadváhy není špatný výkon.

Na začátku mého sportovního úsilí stála, jak to tak bývá, hospoda. U piva jsme se s kamarádem loni na jaře vyhecovali k tomu, že se zúčastníme Plechového muže, a ač kamarád zbaběle onemocněl, já mohl o své účasti napsat  vůbec první článek Slanovin: „O plechových mužích a ženách„. Tehdy jsem se asi nakazil sportovním bacilem, který čekal na vhodnou příležitost k infekci, a na podzim se dočkal: Zichovecká 12 – jak jsme se ctí běželi i pili.

Od té doby pravidelně běhám a čím víc běhám, tím více se mi to líbí. Jsem studijní typ, a tak mám už o běhání načteno spoustu knih a článků a dobře vím, že by se s tréninkem na maraton mělo začít až po roce běhání. Kdyby ale člověk dělal jen to, co se má, tak by byla na světě strašlivá nuda.

První měsíce příprav, až na počáteční zranění nohou, kterým jsem se naučil předcházet domácím cvičením, probíhaly výborně. Dlouhé běhy, rychlé běhy, odpočinkové běhy, prostě vše, jak se má a na konci února jsem byl ve výborné formě. Z vyprávění zkušených matadorů jsem ale vyrozuměl, že při přípravách na maraton se leccos přihodí, a mně se podařilo nashromáždit docela pěknou sbírku problémů.

Mým cílem byl Unhošťský maraton, který se letos běžel 18. března. Už když jsem se rozhodl Unhošť běžet tak na ledničce byly připevněny lístky na maturitní ples dcery, ale jak to tak bývá, člověk sice něco vidí, ale nevnímá, co vidí. A tak v půlce února mi najednou došlo, že se na lístcích píše: Lucerna, 17. března.

Na maturitní ples dcery člověk samozřejmě musí, tam bych se doplazil i bez nohou, a jelikož jsem se cítil běžecky velmi dobře, řekl jsem si, že maraton také nevzdám. Dále jsem běhal víkendové dlouhé běhy, až přišel na řadu ten nejdelší, 3 týdny před maratonem, v krásném prostředí Národního parku Podyjí. Prvních 20 km se běželo nádherně, nohy kmitaly samy, na zádech ultramaratonský batůžek s lahvemi vody na bocích, ze kterých jsem obezřetně v náročnějším terénu usrkával. Když jsem s úspěchem překonal největší nástrahy trati, rozhodl jsem se na docela rovné cestě na Kraví hoře napít a na rovné cestě přece nemá cenu zastavovat. Trošku se mi zasekla úchytka lahve, začal jsem se jí plně věnovat a přehlédl, že z cesty vykukuje kousek skály.

Pak už si jen pamatuji, jak se blíží země, pravá ruka stále na lahvi, a poněkud drsný úder lahve do ruky a žeber. Zbylých 8 km jsem běžel jako hrdina socialistické práce, ač žebra bolela a z ruky většinu cesty kapala krev, držel jsem i do stoupání tempo okolo 6 min/km a dospíval k názoru, že ruka asi zlomená není, protože prsty hýbat mohu a žebra také drží.

Zato následující týden byl trošku problematičtější. Alespoň po nějaký čas jsem měl pravou ruku větší než Martin Matoušek, vedle jehož lopat vypadají mé horní končetiny jako součástky panenky Barbie. V noci jsem moc nenaspal, však nemusím nikomu, kdo už měl to potěšení, vysvětlovat, co dokáží naražená žebra. Jenže já už byl tak maratonsky upjatý, že se mi nechtělo pokus o zdolání 42 km zabalit, i když výmluvu jsem měl jasně viditelnou. Navíc, po 10 dnech se dalo se zatnutými zuby i běžet a vlastně docela rychle.

A abych nezapomněl, kdypak asi může obvykle zdravý člověk chytnout bacila než v posledním týdnu před maratonem a ještě den před ním fungovat jako testovací stroj na kvalitu papírových kapesníčků. Jenže zocelen žebry a rukou mě takováhle drobnůstka nemohla od maratonu odradit a včera nastal slavný den, kdy jsem se zapsal do tabulek maratonských běžců.

O tom, jak probíhá předstartovní příprava, jsem hodně načetl, ale je zajímavé, že na svůj postup jsem dosud nikde nenarazil. Z maturitního plesu z Prahy jsme se vrátili po půl druhé ráno, a tak jsem ještě doplnil energii a po druhé hodině ulehl. Před tím jsem si zkontroloval na telefonu Facebookovou konverzaci, abych si potvrdil, kdy máme sraz s Martinem Matouškem, mým odvozcem a běžeckým partnerem pro první půlku trati. Měl jsem pocit, že odjíždíme v 8:30, ale poslední vzkaz zněl „U váhy – 7:20“, a tak jsem byl rád, že jsem vše zkontroloval. Martin je velmi dochvilný, a tak mne trošku naštvalo, že s manželkou čekáme a čekáme, a on nikde. Nakonec jsme mu zavolali a zjistili, že je pořád doma a mluví něco o půl deváté. Doma jsem zjistil, že mám u telefonu vypnutý internet, nemám tedy načteny poslední zprávy, a ta poslední  „7:20“ pocházela z Těškovského okruhu z minulé soboty. No nic, alespoň jsem nebyl zbytečně přespalý.

Všechny peripetie měly jednu výhodu, před samotným startem jsem vlastně nebyl nervózní, ačkoliv maratonská vzdálenost budí respekt. Trošku mne mrzelo, že se start závodu opozdil, protože mnoho startujících dorazilo na poslední chvíli a nebylo v silách skvělých pořadatelů nápor zvládnout. Myslím, že by některým závodníkům neublížilo přijít o půl hodiny dříve a ušetřit pořadatelům spoustu nervů. Nebýt jejich neuvěřitelně obětavé práce, tak bychom přišli o nepřeberné množství zážitků, a měli bychom jim to vracet všude, kde můžeme.

A pak jsme vyrazili. Počasí nebylo nic moc, zataženo, chlad, foukal postupně zesilující nárazový vítr. Jelikož se běžel najednou maraton i půlmaraton, mnoho lidí vyrazilo od startu jako splašení. Běžel jsem v životě jen pár závodů, a žádný delší než 12 km, nicméně jsem se už naučil,  že spoustu startovních sprinterů na trati docela brzy opět potkám a držel si své plánované tempo na první okruh, tedy okolo 5.45 min/km. I Martin Matoušek, můj osobní větrolam, mi trošku poodběhl, ale jsem na sebe hrdý, že jsem se nenechal vyprovokovat a dál si šlapal svou. Už brzy se mi můj startovní klid začal vracet.

Martina jsem v půlce prvního kola doběhl, a i když já sám mám svá poctivá kila, přece jen Martinových 108 kg to není a dobře se za ním na větru schovává. Martin běžel půlmaraton , a tak jsme to táhli 16 km spolu. Běželo se nádherně, po všech těch problémech posledních týdnů jsem nemohl doufat v nic lepšího. V rámci opojení během jsem zainvestoval do svého běžeckého vybavení, včetně hodinek Garmin Forerunner 235, které měří tep na zápěstí. Není to nijak krátkodobě přesné, ale delší úseky měří dobře, a tak jsem si občas kontroloval, jestli mé pocitové tempo není přece jen příliš rychlé, a jakmile jsem přesáhl 142 tepů za minutu, snažil jsem se trošku krotit. Protože jsem ale brzy dosáhl plánovaného tempa v okolí 5.25 min/km, nijak mne neznervózňovalo, že občas musím  polevit.

V posledním kole půlmaratonu jsem si opět  připomněl Zichoveckou 12, když jsem předběhl Katku Štíbalovou, jejíž záda jsem si v Zichovci několik km prohlížel, a od té doby se nemohu ubránit úsměvu, když si to na nějaké trati alespoň na chvilku připomenu. Na konci kola jsem se pak rozloučil s Martinem, který stejně jako ostatní účastníci půlmaratonu skončil, počet běžců na silnici náhle klesl pod polovinu a přišly úseky, kdy jsem neviděl před sebou nikoho a začala mnohem osamělejší polovina závodu.

Další dvě kola byla  osamělá, ale vlastně nad očekávání příjemná. Běželo se mi pořád docela lehce a z výrazu některých  spoluběžců soudím, že by mé pocity brali všemi deseti. Teď již na základě vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že v druhé půlce maratonu člověk získá ke svým kolegům na trati úplně jiný vztah, než při kratších závodech. Samozřejmě, závody kterých se účastním jsou přátelské a myslím, že naprostá většina účastníků nepociťuje nějakou vyhraněnou sportovní řevnivost, ale přece jen, když člověk předběhne na desátém kilometru nějakou trpící mátohu, která přepálila začátek, tak žádnou hlubokou účast nepociťuje. Maraton je také závod a člověka potěší, když někoho před sebou dožene a nechá za sebou.  Zároveň však cítí i vřelý pocit sounáležitosti s těmi, které už dohnala krize, stejně jako upřímný obdiv k těm, kteří vás začnou o kolo předbíhat.

Na konci sedmého kola jsem překonal hranici 28 km. Takhle daleko jsem v životě neběžel a vstupoval do země nepoznané. Ještě osmý okruh se mi běželo přiměřeně okolnostem, držel  jsem stále stejné tempo jako na začátku závodu a začínal se těšit, že celý maraton zvládnu jako trošku náročnější procházku. Jenže jak maratonci říkají, tenhle závod začíná v posledních 10 km. A u mne to platilo do písmene.

Fyzicky jsem na tom byl dobře, nohy už byly trochu unavené, ale nic strašného, energie jsem měl dost a z obávané stěny, při které člověku dojde, jsem přestával mít strach. Nepočítal jsem však se žaludkem. Na konci osmého kola se mi začalo dělat špatně. Možná tím, že jsem nikdy neměl během běhu více než jeden gel a teď už tři, možná únavou nebo nachlazením, možná nevyspáním nebo asi vším dohromady, ale měl jsem pocit, že se předstartovní banány chtějí urychleně vrátit zpátky na svět.

Prvních osm kol jsem se dost často i usmíval, v devátém se z úsměvu stal škleb. Věděl jsem, že fouká vítr, ale až v tomhle kole mi došlo, jak moc mi vítr vadí. Navíc jsem zažil nepříjemnou chvilku, kdy jsem chytil velmi silný poryv do teď už rozepnutého šusťáku, maličko jsem se zapotácel a brnknul si nohou o nohu. Naštěstí jsem vše vyrovnal, ale má žebra si nedávný zážitek důkladně připomněla.

A bylo mi hůře a hůře. Nevím, kde se to ve mně vzalo, a i přes žaludeční problémy jsem měl tempo pořád stejné, předběhl i pár běžců, ale nebylo mi dobře, opravdu nebylo. A navíc, bylo to deváté kolo, přesně jsem věděl, kde mne čeká jaký obrubník, kde se ještě stoupá, kde jsou kostky, kde zase budu popadat dech a až konečně uvidím u cílové čáry Zdeňka Kučeru, budu muset prožít to samé ještě jednou. 200 m od cíle na mne čekala moje žena, která běžela chvilku se mnou, ale nestačila mi, nicméně jsem její snahu velmi ocenil.

A přišlo kolo desáté a poslední. Chtěl jsem si ho pořádně užít, jenže když se snažíte nepozvracet kolemjdoucí unhošťské občany, tak to přece jen s tím užíváním není ono. Pak se stejně jako v předešlém kole žaludek na chvilku přestal zvedat a začal, a přestal  a začal a přestal a na silnici byl milník 40 km. Poslední dva kilometry, to už dnes považuji za sprint, který jsem schopen uběhnout za pár minut stejně jako Jára Cimrman i s kufry.

Pokud vám bude někdo tvrdit, že poslední 2 km maratonu jsou nekonečné, tak mu věřte. Unhošťský okruh je okruh městský, zvlněný, podle mých GPS hodinek je třeba překonat v každém kole 17 m převýšení, hlavně druhá půlka okruhu se běží po všem možném, co lze ve městě na zemi najít. A tak jsem si říkal, ještě doběhnu támhle k tomu autu a pak třeba půjdu, a pak k támhletomu sloupu, a na křižovatku to vydržím a pak …. Nakonec jsem uběhl i poslední okruh celý a v tempu, které nebylo o mnoho pomalejší než ty ostatní.

A byl jsem v cíli. Z dálky jsem vnímal přivítání Zdeňka Kučery, dostal jsem medaili za doběh, přišly gratulace, ale po pravdě, moc jsem je nevnímal. Pokud jsem si myslel, že je mi při běhu špatně, tak jsem se spletl. To po doběhu mi bylo opravdu špatně. Fakt hodně.

Ráno jsem říkal ženě, že se mnou nemusí, když je tak bídné počasí, ale ona jela. Jak jsem byl teď rád, že tam byla se mnou, byl jsem s ní u porodu, teď mi to vrátila. Nepamatuji se, že by mi někdy bylo tak zle. Chvilku jsem zkoušel sedět, ale pak si musel lehnout. Martin někde sehnal matraci a na ní se postupně žaludek uklidnil. A chytla žebra, která dostala během zabrat. Když křeč v žebrech polevila, přihlásily se o slovo nohy, nevěřil bych, jak neuvěřitelně  můžou  bolet, když před deseti minutami šlapaly jako hodinky. A jak jsem tak ležel a trpěl, přicházela pomaličku i radost.

Uběhl jsem maraton. Při doběhu jsem tak úplně nevnímal, ale věděl jsem, že můj čas začínal na číslo 3. Dokázal jsem to, stlačil jsem svůj čas pod 4 hodiny. Potom mi manželka přinesla pivo, a jen jsem si dal pár loků, bylo mi mnohem lépe a já dospěl k závěru, že jsem asi neměl maratonskou únavu, ale abstinenční příznaky. Což je trošku divné, protože na včerejším plesu jsem měl stěží 2 dcl vína.

Ještě když jsem ležel, přišel mi blahopřát Sláva Pilík. Při samotném běhu mne trošku štval. Sice vím, že běhával maratony hluboko pod 3 hodiny,  ale když jsem viděl, jak mi ve svých přece jen dědkovských letech utíká, tak jsem si říkal, že do pořádného běžce mám ještě hodně daleko. Po závodě jsem zjistil, že běžel tempo kolegyni, a sám by dal přednost mírnějšímu, ale kvůli tomu jej tady nezmiňuji. Pamatuji si však, jak říká, že první dva dny po maratonu je člověk přesvědčen, že byl jeho poslední, a třetí den hledá další termín. Mne už v leže na zemi, když přešly nejhorší chvíle, napadlo, že si ještě další maratony, pokud zdraví dovolí,  chci zaběhnout.

Když jsem se dobelhal domů čekala mne na telefonu SMS: „Miloslav Nic 1969 3:55:30 celkove 23. misto a 9. misto v kategorii“

Je právě 24 hodin od chvíle, kdy jsem protnul cíl. Nohy sice trochu bolí, ale je to mnohem lepší, než jsem si včera myslel. Nemít tu svoji bacilózu, určitě bych se šel chvilku proběhnout. A už se těším koncem léta na kladenský maraton. Číslice 3 se mi v čase líbí, ale ty pětky to kazí, třeba se mi jednou podaří zaběhnout čas, kde těch trojek bude na začátku více.

Ale i kdyby nebylo. Dospívám do věku, kdy se řada vrstevníků před očima mění z mladíků v starce. Jak jsem ale v posledních měsících poznal běžeckou komunitu, zjistil jsem , že u nich se čas zastavil a věk v občance by byl nepodstatný údaj, nebýt veledůležitý pro udělení správných bodů do „Poháru běžců Kladenska a Rakovnicka„, kde se díky maratonu alespoň na chvilku posunu do první desítky ve své kategorii.

Zdeněk Kučera nařizoval včera Martinovi, že mne musí přinutit sepsat zážitky ještě v sobotu, dokud jsou čerstvé. Jenže já byl fakt unavený, takže plním s mírným zpožděním. A jelikož jsem včera splnil základní podmínku pro vstup, tak tuto esej předkládám jako svoji žádost o členství v „Maratón klubu Kladno„. Snad nikdy ve svém životě jsem neviděl tolik magorů pohromadě jako v tomhle klubu, a tak by bylo pro mne velkou ctí rozšířit jeho řady.

Síly rozvrženy správně
Závod z pohledu hodinek – jen je tak po doběhu umět včas vypnout 🙂