Milí čtenáři!

Přede mnou leží dvě útlé knížky. Jedna úsměvná a ze druhé člověka mrazí. Obě mne velmi zaujaly. Každá z těch knížek vypráví o něčem docela jiném, ale dvě věci mají společné. Děj obou se odehrává na Slánsku a obě napsala paní doktorka Zora Dvořáková,  významná spisovatelka a historička. Ve svých dílech píše o společenském dění v 19. a 20. století, o životních osudech slavných osobností: J. V. Myslbeka, Josefa Zítka, Miroslava Tyrše, T. G. Masaryka a dalších.

Druhým tematickým okruhem, kterým se spisovatelka zabývá, je období totality, třetí odboj, osobnost Milady Horákové, tragedie lidí, které neblaze zasáhl rok 1948 a politické procesy v l. 1952 – 53. V současnosti je paní doktorka duší společnosti Patria, která vydává Slánský obzor.

První z knížek, které mám před sebou, je určena dětem.  Jmenuje se  „Když vodník Kleofáš žil na Slánsku“. Je to vlastně pohádka. Hrdinou je vodník přesně svou povahou i jednáním zapadající  do tradice nadpřirozených bytostí, které se často vyskytují v českých pohádkách. Žádná zlá příšera, ale roztomilý mužíček, veselý a zvídavý. Pomáhá kde může a neodpustí si udělat legraci, kde to jen lze. Ale spíš to bude nepohádka, poněvadž tu vystupují osoby, které skutečně žily, a na mlýn, v němž se vodník Kleofáš objevil, se můžete zajít podívat. Najdete ho v Sakách u Slaného. A dokonce víme, kdy se všechno to zajímavé událo. Dovíte se o událostech v r. 1848 v Praze, založení i požáru Národního divadla a o jeho znovuotevření. I vodník Kleofáš co měl nejcennějšího – sbírku odznáčků ze svých cest po světě – aby mohl přispět  na Národní divadlo po jeho hrozném požáru. Vždyť to byl přece český vodník.

Druhá knížka se jmenuje „Zkáza zeleného čtyřlístku“. Některé kapitoly vhánějí čtenáři slzy do očí. Rok 1948 a co následovalo po něm. Zkáza. Likvidace selského stavu, degradace hodnot, na kterých stála společnost, jež byla kulturně na výši, úpadek morálky… Tu knížku nepsala autorka, která jen mnoho vyčetla z knížek. Je to knížka  psaná srdcem. Ten příběh vypravuje spisovatelka, jíž byli lidé – hrdinové příběhu – osobně blízcí, které měla ráda a rozuměla jim. Chápu, že změnila jména osobní i místní, chovala se ohleduplně.

Ale nedalo mi to. Jsme přece Slaňáci. Máme rádi své město, celý tento kraj i jeho lidi. Chceme se přece o nich dovědět co nejvíce, i o těch, kteří tu žili před námi  a vytvářeli historii Slánska. A tak jsem napsala paní doktorce Dvořákové dopis. Poprosila jsem ji,  aby nám trochu pootevřela dveře své třinácté komnaty a napsala nám něco o svém úseku života, který prožila na Slánsku. Ona totiž dodnes do mlýna v Sakách jezdí. Aby nám napsala něco o lidech, kteří byli předlohou pro její literární postavy, jaký k nim měla osobní či dokonce příbuzenský vztah a jak zasáhly události, které tyto postavy prožívaly, do jejího osobního života. Nejsme bulvární noviny, a tak  samozřejmě bude záležet jen na paní doktorce, s čím bude ochotna se nám svěřit. Požádala jsem ji o osobní výpověď především proto, že většinou jste vy čtenáři mladší lidé, a události líčené v obou knížkách, zejména události 50. let, jsou vám stejně vzdálené asi jako třicetiletá válka. A přitom se s jejich důsledky potýkáme dodnes.

Obě knížky, o kterých tu píšu,  si můžete vypůjčit ve slánské knihovně (katalog: Když vodník Kleofáš žil na Slánsku, Zkáza zeleného čtyřlístku) a vězte, že nebudete litovat.

Vaše Marie Záborcová

Odpovědi na otázky

Váš mlýn se skutečně jmenoval Podhájský mlýn?

Údolí od Sak po Jemníky, kterým protéká Svatojirský (Knovízký) potok, se nazývá Podhájek. Odtud vznikl i název Podhájský mlýn, který platí dosud.

Rodina Dvořákových se tam přistěhovala, nebo pocházela odtud?

Dvořákovi je stará mlynářská rodina, která hospodařila na mlýně, který měla na Týneckém potoce za Švermovem. Tady se v polovině 19. století začala ztrácet voda (snad poddolováním), takže pan otec opatřil pro jednoho syna (rovněž mlynáře) mlýn v Mozolíně a pro druhého syna (také mlynáře) Podhájský mlýn. To se stalo kolem r. 1875. Od té doby Dvořákovi žijí v Podhájském mlýně.

Není Vládík v klukovských letech z knížky o Kleofášovi vlastně Váš manžel? Ptám se proto, že jsem ho znala.

Není. V knížce jsem sice ponechala skutečná jména a vylíčila skutečné prostředí, ale jde o generaci starší. Vládík v knížce o Kleofášovi je ve skutečnosti otec mého manžela, který měl starší bratry Ladislava a Vojtěcha a později ještě sestru, jak je v knížce vylíčeno. Jejich chlapecká léta spadala do konce 19. století, ale protože jsem chtěla zachytit období budování Národního divadla, děj knížky jsem posunula ještě o dvacet až třicet let nazpět.

Můj muž se v Podhájském mlýně narodil, ale byl jedináček. K tomuto místu měl až do konce života velmi vřelý vztah a často tady pobýval, ale od roku 1962 bydlel v Kladně, odkud pocházím. Oba jsme z pracovních důvodů dojížděli do Prahy.

Kdy jste se na Slánsko dostala a za jakých okolností?

Bylo to v první polovině šedesátých let minulého století, kdy jsem po dokončení studia na Filozofické fakultě UK pracovala ve státní památkové péči Středočeského kraje. Na  Slánsku jsem byla u počátků záchrany Cífkova státku v Třebízi, podílela jsem se na zabezpečení oprav některých památek (církevních), úzce jsem spolupracovala se slánským Vlastivědným muzeem. Nalézala jsem tu lidi, se kterými jsem si rozuměla, což bylo velmi cenné v době, kdy politický režim nepřál péči o církevní památky nebo záchraně selských stavení.

V těch letech jsem poznala nejen Slánsko, ale celý Středočeský kraj a to mě vedlo k napsání dvou knih, v nichž zachycuji, jak tu žili někteří literáti, umělci, hudebníci a veřejně činné osobnosti, jak je toto prostředí formovalo a co oni svou tvorbou, svou činností tomuto kraji dali. V knize „Stezkami domova a inspirace“ (1981) jsou Slánsku věnovány pasáže o J. Š. Baarovi v Klobukách, právě tak o Třebízském, Sv. Čechovi, Vrchlickém. V knize „Život a příběh“ (1987) kapitola o Karlu Havlíčkovi ve šternberských lázních a kapitola o V. V. Štechovi a jeho velké kulturní práci ve Slaném.

Můžete prozradit, kdo byl ve skutečnosti sedlák, hlavní hrdina v knížce „Zkáza zeleného čtyřlístku“, který vypráví svůj životní příběh?

Poznala jsem ho v polovině šedesátých let minulého století při jeho pětasedmdesátých narozeninách. Jeho životní příběh, který mi vyprávěl, mě velmi zaujal. Okamžitě jsem ho napsala, a protože tehdy Zemědělské noviny u příležitosti 20. výročí své existence vyhlásily literární soutěž se zemědělskou tematikou, poslala jsem rukopis pod názvem „V pětasedmdesáti“ do této soutěže. Děj byl k tehdejšímu režimu ohleduplnější, než jak jsem ho podle ověřených skutečností vylíčila v konečné verzi knížky pod názvem „Zkáza zeleného čtyřlístku“. Blížil se rok 1968 a politická atmosféra se uvolňovala, proto jsem se odhodlala jít s tímto tématem před veřejnost.

K mému velkému překvapení, ač jsem to nepředpokládala, porota udělila rukopisu třetí cenu a při předání ceny mi bylo řečeno, že návrh zněl na cenu první, ale porotci nakonec usoudili, že je to příliš drásající a že by to přece jen nebylo vhodné. Objevila se i naděje, že by to mohlo být vydáno tiskem, avšak srpen 1968 tomu udělal konec. Domnívala jsem se, že rukopis zůstane navždy  rukopisem, i když jsem se během let k němu vracela a pracovala jsem na něm.

V tísnivé atmosféře normalizace jsem svému vypravěči slíbila, že nikdy a nikde neuvedu jeho skutečné jméno a ani neupřesním místo, i když z děje vyplývá, že se to odehrávalo v blízkém okolí Slaného. Dnes můj vypravěč je dávno po smrti a já už nemám příležitost se ho zeptat, zda by souhlasil s uveřejněním jeho jména. Proto zůstávám věrna slibu, který jsem mu tehdy dala.

Po změně politického režimu jsem považovala za potřebné napsat a vydat několik knih o protikomunistické rezistenci, a tak se zpožděním, až v roce 2007, jsem se dostala k tomu, abych vydala rukopis, který původně vznikl před čtyřiceti lety.

Převážně jste z naší minulosti psala o 19. století a pak o 50. letech minulého století. Proč?

Vysvětlení je velmi prosté. Za komunistického režimu jsem musela volit témata, která byla pro  režim a tedy pro nakladatelství přijatelná, ale i tak to bylo velmi těžké, protože cenzura pracovala naplno. Například trvalo celý rok, než se podařilo do edičního plánu nakl. Olympia prosadit moji knihu „Miroslav Tyrš – prohry a vítězství“. Volila jsem osobnosti, které svým dílem, svou činností i mravním profilem mohou být i v současnosti příkladem pro ostatní.

 Po změně režimu jsem konečně mohla začít psát tak, jak jsem si vždy přála. Proto následovaly knihy o protikomunistické rezistenci a kniha o Masarykovi a jeho politické dráze před první světovou válkou. Nazvala jsem ji „Než se stal prezidentem“ a vyšla v roce 1997, ale začala jsem na ní pracovat už v šedesátých letech minulého století.

Jak Vás osobně poznamenala 50. léta?

Těžce. Jsem z politicky pronásledované rodiny. Mého tatínka to stálo život. Ačkoliv jsem měla  špatné kádrové posudky, po velkých potížích jsem se přece jen na Filozofickou fakultu dostala.

Můj muž, to jsme se ještě neznali, byl v 50. letech z politických důvodů vězněn v jáchymovských lágrech. Vy jste ho poznala v době, kdy už měl toto kruté životní období za sebou.

                                                                                                        Zora Dvořáková

Zdroj fotografie: Roman Hájek – Zora Dvořáková: vztah ke Kladnu jsem si musela znovu hledat